Zdravím Vás

Jmenuji se Jindra

a před více než devíti lety jsem se ocitl na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Kamarádům se mě tam podařilo dostat takovým způsobem, že jsem neměl ani ponětí o absolvování psychiatrického vyšetření. Ještě několik dní jsem si myslel, že mé "uvěznění" je pouze součástí nějaké vyšší hry. Za svůj úkol jsem považoval hrát hru s doktory a uchovat si čistou mysl před prášky. Podařilo se mi najít způsob, jak skrýt prášek v ústech takovým způsobem, aby si toho nikdo nevšimnul a poté ho vyplivnul. Hned první večer mě při sledování televize ve společenské místnosti došlo, co se děje. Začala třetí světová a já byl něco jako Neo, kterého bylo třeba ukrýt. Přišlo mi to jako skvělá kamufláž - zašít mě na psychiatrii.
Několik dní jsem čekal, kdy pro mě na střechu přiletí vrtulník se kterým odletím do Jižní Ameriky, kde budu v bezpečí. Neustále jsem byl připravený na moment útěku. Nakonec jsem se svěřil jednomu z pacientů a od té doby bylo všechno jinak. Zkušené psychiatry pravděpodobně trochu rozhněvalo, že v jejich hnízdě se několik dní nepozorovaně pohybuje neléčený člověk s těžkými bludy a tak jsem dostal prémiovou injekci. Od té doby jsem už nebyl nějakého útěku schopen. Pamatuji si, jak na proti mě seděl kamarád a mě tekla slina z pusy. Věděl jsem, že když se neolíznu nebo nezavřu pusu, tak mi normálně vyteče až na stůl, ale můj mozek nebyl schopný vyslat patřičný signál do patřičných míst. Dokázal jsem jen sedět a stydět se.


Nebyl to příjemný pocit, ale pokud si myslíte, že to doktorům zazlívám pak jste na omylu. Velmi jim za tento postup děkuji. Sice jsem si ho musel vysloužit svojí neposlušností, ale jinak to nešlo. Tento jednorázový totální myšlenkový klystýr považuji za mnohem účinnější než dlouhodobé tlumení. Nikdy bych nepřijal, že mám nějaký problém, kdybych byl neustále schopný alespoň trochu přemýšlet. 


I když mi tekla ta slina, tak jsem myslel na to, jen aby s tím vrtulníkem nepřiletěli teď, protože bych útěk nezvládl. Časem jsem ovšem nebyl schopný ani myslet a když jsem pak přicházel znovu k sobě, tak už mi docházelo, že pobyt na psychiatrii je opodstatněný. Od té doby se začal můj stav zlepšovat a po téměř pěti týdnech jsem mohl odejít domů


Až tam jsem si začal plně uvědomovat, že mám doopravdy vážný problém. Psal se rok 2009 a já věděl, že stojím na své největší životní křižovatce. Prožíval jsem obrovské dilema, které zná asi každý s touto diagnózou. Na jedné straně prášky, bez kterých to prý nejde a na druhé straně odpor k těm práškům, jejichž účinky znatelně ovlivňovali kvalitu mého života. Byl jsem ze všeho velmi zmatený. Nikdo mi neřekl, že 15-20% lidí to zvládne bez léků. Nebyl jsem součástí nějaké vyvolené skupiny. Také jsem při opouštění léčebny pocítil nátlak ze strany doktorů na to, abych používal předepsané prášky, protože jinak špatně dopadnu.
Není to lehké rozhodování a můj záměr není někoho přesvědčovat o tom, že má vysadit prášky a všechno bude fajn. Nebude. Vrátí se všechny symptomy, které tě přivedli do léčebny. Právě před nimi tě totiž psychofarmaka chrání. V tom jsou opravdu dobrá, ale příčinu nemoci odstranit nedokážou. Kdykoli je vysadíš, symptomy přijdou znovu. Jde o to k nim zaujmout jiný postoj, aby se z nich znovu nestala nemoc.
 
 



© Copyright schizahelp